LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Premisa přibližuje povídku filosofické anekdotě; předkládaná studie arogance, zakomplexovanosti a gradující posedlosti zase psychologické kazuistice; to celé zabaleno do autorčiny až pohádkové imaginace a kořeněno groteskností … prostě ta pravá voda na můj vkus. :) Navíc jsem se dozvěděl, co je metafobie. :)

Ty jo, geniální a vtipná odpověď na otázku, jak dát smysl životu, který už smysl ztratil. A víc k tomu neprozradím. Originální mikro-postapo.

Takové miniaturky, založené na jednoduchém nápadu mám rád. Budí ve mně neklid, úžas a chuť zkoumat záhady univerza. Vypravěč je primitiv, ale povídka tím získává autenticitu a svěžest.

Mikročasovka s malým vtipným nápadem, nic víc. Ale vyzunknete ji na ex.

Půvabná historka o dědečkovi, který se odmítá podřídit jistému imperativu. Jeho rázovitá postava působí i přes svůj specifický stav velmi životně. Připomnělo mi to mnohem pozdější „Jak zacházet s nemrtvými“ (J A.Lindkvist), ovšem v karikaturní podobě.

O naději a radioaktivitě. Byť kulisy jsou postapo a společnost tu představuje jen hrstka přeživších, jedná se o kousavou, nekorektní, společenskou kritiku, jež si bere na mušku jak militantní feminismus, tak naivní pacifismus.

Invazní taškařice, kde hlavní roli hraje voda a alkohol. Jo a podnikavost. Mohla by to být slušná hororová groteska ve stylu critters, kdyby byla zručněji napsaná.

Vraždy na staré zřícenině, kterou hlídá podezřelý vrátný. Nepříliš překvapivá ani originální strašidelná historka. Jméno autorky ve mně navodilo velké očekávání a tak jsem byl vlastně trochu zklamaný.

Urozená tupost v konfrontaci s pokrokem. A tupost vlastně vítězí … ale sama nad sebou (aniž by tušila). :) Příjemná archiválie, anekdotka, vtipná zejména úhlem pohledu ptačího mozečku

Na Habille znamenají slova jako LÁSKA a NAVŽDY něco jiného než jsme zvyklí. Takže i Věčná láska, sen mnoha romantiků, dostává na této planetě nebezpečnou podobu. Milostný trojúhelník se ve SF kulisách rozjíždí nadějně, ale postupně tak nějak víc a víc předvídatelně.

V roce 2023 povídka už ničím nepřekvapí. Když jsem tuto povídkovou sbírku četl jako kluk, tak jsem byl více nadšen. Patetické postapo krátkého rozsahu.

Jaké tajemství, jakou pravdu o vládcích planety skrývá pradávný chrám, jenž byl výbuchem sopky vyzdvižen ze dna mořského na světlo boží. Boží? Ano, je to jistě pocta temnostylu HPL, ale současně trochu jakoby cynický výchovný políček křesťanské kultuře, dokonale fokusovaný do úplného závěru.

Můj soused ještěr aneb zvláštní sociologický experiment integrace emzáka do poklidné zahrádkářské oblasti. Variace na závažné téma xenofobie a třecích ploch mezi kulturami. Povídka je dobře rozehraná, předkládá klasický konflikt i studii vztahů venkovských postaviček (a také ne moc šťastného manželství), ale závěr mě zanechal docela rozpačitého. Doufám, že měl být jen parodií na červenou knihovnu. No a tu svačinku by mi děti (hrdí a milující chovatelé džungaráků) sotva odpustily. :)

Simak nabízí jedno z možných řešení sociálně-demografické problematiky. Povídka vlastně nepříliš originálni, leč působivá takovým tím sladce bolestným způsobem. Úplně mi z ní naskakují vrásky a šedivějí vlasy. Tomu říkám pekloráj

Dovolenková nuda a ospalost se rázem změní takřka ve slasher, ale autor dělá vše proto, aby to atmosféru slasheru nemělo. Něco do sebe to má, pro androidy mám taky slabost (už od dob mega-antologie Roboti a androidi), ale nedokázalo mě to strhnout tak, abych se do děje a atmosféry patřičně ponořil.

Když tak sleduji, kolik času žena tráví svými telefonáty, občas si říkám, jestli telefony nejsou součástí nějaké konspirace… jestli se se světem neděje něco podivného a nebezpečného. Tak trochu bradburyovská povídka hororového ražení, zneklidňující spíš tím, co se neděje než tím, co se děje.

Když si vzpomenu na máminy bramborové placky, vždy se mi rozlije blažený úsměv po tváři a zapomínám na všechna příkoří světa. Jsou povídky, do kterých vklouznu, jako do dobře padnoucích tenisek. Takže i do téhle psychologické duchařiny bez duchů.

Slovy autora „teplý pocit blaha podobný sexuálnímu vyvrcholení“. Pomsta je sladká. A kůže hladká … napadá mě rým. :) S rozkoší jsem si připomněl Aldridgeův svět smluv a dobrovolně-povinného otroctví. Alegorii dnešního světa, kde jsou všechny svobody podmíněny nějakým ústupkem či závazkem. Zajímavá premisa, ale když jsem ji četl v kontextu Dilvermoonu (a ne takto samostatně), byla ještě působivější.

Dobře napsanou strašidelnou historku si přečtu rád, obzvláště ve svěžím moderním kabátě a s citlivě dávkovanými indiciemi. Btw, dětská nevinnost se tak báječně vyjímá vedle morbidnosti a brutality, že pánové Bradbury a Kuttnere? Ano, děcka jsou nebezpečně zvědavá, nezodpovědná a krutá … neřízené střely našich domů. Strašnější než strašidelné předměty samotné. Ale ať to ty moje hlavně neslyší! :)

Veľmi chutná urban fantasy o netradičnom súboji s diablom, atmosférou trochu pripomínajúca práce Kelly Link. Prepojenie s historickou postavou anglického kontroverzného básnika Christophera Smarta (18. st.) tomu dodáva zvláštny šmrnc. A ak má čitateľ rád mačky, tak nech si kľudne pridá ešte jednu až dve astry k hodnoteniu.

Zajímavý svět na pomezí sci-fi a fantasy autor načrtá jen zběžně. Reálně by ale mohl poskytnout prostředí pro mnohem více příběhů než tento. Dvě zvláštní individua se tu potkávají zaklesnuti v úkolu, který je možná nad jejich síly. Finální pointa střetnutí dívky Elis i kněžky válečnice zamrazí. Pěkné a příjemné čtení, které motivuje vytáhnout z knihovny dosud nečtené MacLeodovy knihy.

Kosmatka zase válí. Tentokrát téměř klasické sci-fi o kolonizaci vesmíru, kde ale vlastně o sci-fi moc nejde. Spíš o pokolení lidského rodu a Darwina se všemi jeho teoriemi. Každopádně opět skvělý nápad. Opět skvěle nepsané. Opět čtené jedním dechem.

Děsný. Asi je tam nějaký děj týkající se zlodějíčkového charakteru v prostřed fantasy světa. Problém je forma textu, který je antičitivý. Super blbě a super nezajímavě napsané. Číst je to možné jen pod pohrůžkou zbraní.

Ako horor to stálo za figu, ale napriek tomu som si tento príbeh o jednej divnej rodine slušne užil. Zápletka je vystavená výborne – chlapík z bohatej rodiny skúma, čo došľaka primälo bratranca k plánu oženiť sa so ženskou z rodiny, ktorá oddávna vzbudzovala v meste všeobecný odpor. Napriek väčšiemu počtu strán som sa ani na okamih nenudil a záver nebol presne taký akoby sa dával očakávať.

O dělání kruhů na vodě bez vody. :-) Hořce úsměvná historka, jež konfrontaci mužské ješitnosti a ženské umíněnosti extrapoluje jako střet tradice versus svobody projevu, řádu versus chaosu.

S tragédií se lze vyrovnávat různými způsoby. A s celibátem vlastně také. :-) Povídka s hravostí pojednávající o vážných věcech, překypující intenzivními vůněmi, barvami… a také zvířaty, jež jí dávají příchuť pohádky či bajky. Hugo z hor trochu jinak.

Mimolety jsou skvělá premisa. Hlavně, když jsou podané takhle „po ursulovsku“… jako když se baví kámošky. Líčit výlety do jiných rovin existence z pohledu hard SF by už totiž bylo nudné klišé.

Je nebo není znalost budoucnosti výhodou? A je také rozdíl, zda znáš budoucnost nebo budoucnosti… Autorka tyto rozpory ilustruje na lovestory dvou jasnovidců. Rozkošně si pohrává s možnými alternativami a po žensku zkoumá, co to dělá s psychikou a emocemi.

Stejně úsměvná jako trpká anekdotka z prostředí dnešních indiánů. V podstatě časovka, ale s velkou „omáčkou“. A tak usilovně se vyhýbající všem časovkovým klišé, až skoro upadá do klišé sociálně-rasové tématiky. :-) Smutný osud Vinnetouových dědiců.

Tuhle archeologickou detektivku už tu jiní vychválili dost a dost. Ale nemůžu popřít, že je fakt dobrá. :) Připomíná spíš sbírku minipovídek zarámovanou mimozemským průzkumem. Na pitvání reliktů z masajské historie Resnick rekapituluje lidskou historii a je to krvavé, absurdní i alarmující. Neukazuje nás, vládce galaxie, ve zrovna růžovém světle a nutí čtenáře uvažovat nad tím, co je „lidskost“ a co dělá člověka člověkem. V něčem mi to evokuje pozdější Čerpadlo 6, v takové pre- a mikro- verzi. Drobná kritika směřuje jen na adresu překladatele (verze ve F & SF) – slovo „nejfascinujíc­nější“ je teda bizar.

John Smith a Jane Dow, ako ich vtipne pomenoval TS, sú ničím zaujímaví samotári, ktorým sa po rokoch nudného života stane niečo nečakané. Poviedka, v ktorej sa na prvý pohľad nič nedeje, ale krehký príbeh je nezvyčajne pôsobivý.

Ak prehráte stávku s vlastnými dcérami, môžte skončiť, napríklad, v nekonečnom rade na lístky Michaela Jacksona. A rátajte s tým, že to nebude jednoduchá noc, keďže už v prvých odstavcoch je učinené zadosť SF vo forme mimozemskej invázie. Skrz-naskrz priemerná poviedka, ktorá najmä poteší trefným uťahovaním si z nerestí priemerného Američana.

O úlohe hradu Blansek, ako autor informuje hneď v prvom odstavci, nie je z čias husitského povstania v spisoch žiadna spoľahlivá zmienka. Túto skutočnosť VZ využil na napísanie historickej fantasy. A keďže okolie zrúcaniny je prešpikované mnohými jaskyňami, pridal do textu aj nejaké tie hororové prvky. Príbeh ničím nevybočuje zo slušného štandardu, autor sa snažil pridať v priamej reči aj nejaké tie archaizmy. Myslím, že poviedka nikoho neurazí.

Tak tohto autora si budem viac všímať, už druhá jeho poviedka čo dosahuje kvalitou prekladové texty najlepších renomovaných spisovateľov SF. Keby námet nebol požičaný od Bielej veľryby /asi – nečítal som/ dal by som možno aj plnú pálku. Bývalý hviezdny kapitán je jeden z posledných čo zostali na morskej planéte Ooluvai. Spiatočnícka stratégia ľudstva vyľudňuje obývane svety a tak je tu len pár veľrybárskych lodí, ktoré ešte lovia tajomné vorvaňovce. Ale Ernesta zaujíma už len ten jeden – Skokan. Melancholický príbeh, ktorý dokáže na konci aj nečakane prekvapiť.

Trochu som sa dlhšie začítaval, pretože zombie tematika ma až tak neláka, ale nakoniec to vypálilo nad očakávane dobre. KŠ sa darí vyhýbať najčastejšie používaným klišé, vsadila skôr na reálnejšie prvky príbehu a štylisticky čisté rozprávanie. Postapo Japonsko tiež zaujalo, ospravedlňuje to niektoré pasáže špecifickou mentalitou Japoncov a tiež je fajn izolovanosť ostrovov od okolitého sveta. Zvláštnosťou je na koniec vsunutý prequel, čo mi pripadalo trochu divné.

Občas mi sedne i takováto humanisticko-společenská odrůda SF, která, ať chci nebo nechci, nutí k zamyšlení nad hodnotou profláknutých entit jako je život, realita, vzpomínky nebo třeba přátelství. :-) Let je tu fungující vícevýznamovou metaforou. Viz půvabná scénka záchrany můry na záchodku, poletující popel či ona kryptoaviatická fosílie – bellerophon. No a prostředí Muzea letectví a kosmonautiky autorka představuje natolik autenticky (však v něm 7 let sama pracovala!), že to na mou adolescentní strunku brnká se zručností tantrické masérky. :-) Proto Elizabeth Handové rád odpustím jistou nedodělanost postav. Ano řekla k nim málo, ovšem dost na to, aby mě jejich osudy dojímaly. Navíc je text nasáklý lyrikou, jež jakoby vyvěrala až odkudsi z Kennetha Rexrotha. Díky tomu jsem měl potřebu si z něj připomenout jednu svou oblíbenou pasáž (tak se omlouvám za sentimentální kulturní vložku) : „…toho dne jsem až do noci četl u lampy, za rachotu můr, co píší filozofové a světci o lidském údělu – než vyšel jsem před svůj srub a pohlédl přes černý les k houpavým ostrovům hvězd. Náhle jsem uviděl pod sebou na dně noci chvějivou fosforescenci rozhozených ingotů a všude kolem bledé, chladné úlomky světla, které žije“. Už za tuhle mou privátní evokaci jsem si Bellerophon musel zamilovat. :)

Baladický příběh, v němž tragika s krásou uzavřely registrované partnerství asi takovým způsobem jako v „Tenkrát na západě“. Jenže nejde o western, ale spíš o parafrázi legendy; a také satisfakce má tentokrát anekdotický ráz. Text využívá fantastický prvek spíš jako katalyzátor, zacílený je ale zejména na morálku a na relativitu pravdy. Výsledný pocit (mimo zadostiučinění) je především lítost nad všemi protagonisty…

Přežvykování memoárů (byť jsou z větší části fiktivní) moc nemusím a prostředí umělců s pružnou sexuální orientací a sníženou schopností emoční seberegulace také není přesně to, o čem bych chtěl číst, ale tady do sebe všechno zapadá a do vyprávění postupně prosakuje víc a víc melodramatičnosti, která mě tak nějak vzala za srdce … takže závěrečné skóre je ještě nad plichtou :)

Schématičnost stereotypů archetypálních autorka módně nahrazuje stereotypy genderovými. Výsledkem je nefantastická, dnešní době poplatná a poněkud prvoplánová verze jisté známé pohádky. Musel jsem se trochu násilně přesvědčovat, že to není jen taková mravoučná storka pro dcerky feministek (feministky i dcerky prominou). Všechny ženy jsou tu a priori dobré, naopak mužské zlo a veškerá negativa se tu koncentrují v postavě deviantního krále. Psát tahle Pat Murphyová umí, leč v kontextu její tvorby mi tato vyprávěnka přijde jako nedochůdče … zejména v porovnání s povídkami jako „Jeho rostlinná manželka“, „Zamilovaná Ráchel“ a zejména mojí oblíbenou „Láska a sex u bezobratlých“.

Prach jsi a v prach se obrátíš … jenže mezitím se může stát fůra věcí, obzvláště, když ten prach je v podstatě hlína. A když jste navíc vrženi (či vypáleni) do dystopického světa. Příjemně mi zarezonovala premisa: geneze či produkce „lidských“(?) bytostí. Jinak příběh staví na vcelku běžných, nadprůměrně zužitkovaných proprietách, jako je konflikt masovosti a individuality, stádnosti versus sounáležitosti, předurčenosti versus svobodné vůle. Problikly mi tu evokace judaistické (Abraham, Emanuel, vlastně trochu i Golem), antické (Pygmalion), i softwarové (šarže sourozenců, resp. „souvypálenců“).