LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Velmi dynamická kolekce. Při pohledu na extrémní šíři hodnotícího spektra, které jsem použil to bude možná znít divně. Ale tohle je dobrá sbírka. Přestože některé povídky výrazně nesedly, nebo zaujaly svou originálně vycízlovanou špatností, tak zaujaly. Nemusíte s nimi souhlasit, nemusí se vám líbit, ale emoce vzbudí. Byť třeba negativní. Šedý plebs průměru, kdy čtete povídku a za pět minut už nevíte o čem byla tady nečekejte. Kniha, která rozhodně dostojí svému jménu.

Třetí kniha soudobé oceňované prozaičky Celeste Ng, první, která patří do fantastického žánru. Jak už to u podobných výletů literátů středního proudu často bývá, zvolila autorka žánr dystopie, když ukazuje velmi blízkou a uvěřitelnou budoucnost Spojených států, ve kterých se společnost ubírá dosti nebezpečnou, leč bohužel uvěřitelnou cestou. Ng ve všech svých románech tematizuje postavení američanů asijského původu, konfrontovaných s majoritou a nucených žít tak, aby v ní obstáli. Podobně jako ve svých předchozích dílech staví do Ng do středu pozornosti rodinu s opatrným otcem a silnou matkou. Rozdíl oproti starším titulům je ale zásadní, zatímco dříve Ng popisovala rodiny rozbité zevnitř, především díky komplikovaným vztahům mezi rodiči a dětmi a také sourozenci navzájem, nabízí nyní rodinu silnou a funkční, zničenou díky tlaku zvenčí. Zápletka se točí kolem násilného odebírání dětí rodičům a také odvahy k nekonformním postojům, k tomu ozvat se proti tomu, co je špatné, byť to znamená cestu na okraj společnosti. Na jedné straně stojí nemilosrdný PAKT – soubor amerických hodnot, které je třeba chránit proti všem podvratným živlům, vznikl jako reakce na velkou hospodářskou recesi, ze které byly nakonec obviněny rejdy asiatů, proti němu pak odboj prezentovaný zejména uměním a různými happeningy. Hlavní hrdinka je básnířka, jejíž verše o ztracených srdcích se spíše shodou náhod stanou leitmotivem těchto protestů a až jejich autorství a následné represe jsou tím, co ji donutí vyměnit pohodlný maloměstký život za nejistotu ženy na útěku. Hlavní kotvou je ale mateřská láska, právě ta, kterou matky pomocí pohádek předávají svým dětem je nakonec tou největší silou, která dokáže dát naději. Ng se tentokrát podařilo líčením vztahu básnířky a jejího syna Ptáčka dosáhnout drtivého účinku na čtenářovi emoce, právě proto jsou Naše ztracená srdce jejím doposud nejlepším románem.

Žádné lehké čtení, ale těžko uchopitelný (až těžko pochopitelný) experimentální text. Nicméně oproti mnoha podobným z něj na všechny strany netrčí chtěné intelektuálství a přes řadu bizarních momentů jde o poměrně silný, dobře vystavěný příběh.

Nesmírně zajímavý výběr spíš fantaskních až fantasmagorických, než prostě fantastických povídek cca od poloviny 19. do začátku 20. století. Většina z nich zaujme spíše působivou atmosférou než dějem, ale za přečtení rozhodně stojí.

Příjemné a pestré číslo, které sice má slabou povídku (Dívka s neproniknutelnýma očima), jednu totální potřeštěnost (Sedm divů vesmíru) a jedno zklamání (Coney), ale nahoru ho táhnou jako vždy skvělí Varley a Bradbury a zdatně jim sekundují i některé autorky (Henderson, M. Z. Bradley). A je tu dokonce čtivá povídka od Gena Wolfeho. Fajn kousek posledního polarisáckého ročníku.

Slabší číslo. Žádná z povídek není vyloženě pecka a některé jsou cílené na určité publikum a nebudou vřele přijaté širokou veřejností (Pro Richera, pro cizince od N.K.Hoffmanové nebo třeba alenkovská variace Bdělými zraky nikdy neviděna, IMHO nejlepší povídka čísla).

Sbírka povídek, která v prvé řadě osloví fanoušky autorovy tvorby. Jedenáct krátkých příběhů apeluje na čtenářovu touhu po magii v kulisách všedního dne, potřebu nedívat se na svět očima cynického pragmatika, ale nostalgického snílka. Postupně nás autor provází ulicemi Barcelony, hlavním dějištěm většiny jeho dramat, od středověku po současnost a buď pracuje se jmény slovutných mistrů, nebo obyčejných lidí, jimž osud do vínku vložil schopnost vnímat neviděné.
Pravdou je, že málokterá povídka obstojí samostatně. Nedáte-li si vyprávění do kontextu s událostmi a odkazy na Zafónovy romány, s největší pravděpodobností jen ledabyle mávnete rukou nad vzletným slohem, jenž vzhledem k obsahu a drobnému rozsahu působí možná až přehnaně. Čte se to nádherně, podobně jako krátké práce Borgese nebo Márqueze, ale pointu aby jeden pohledal. Ta však nespočívá v odhalení či zvratu, ale v radosti z textu, kdy slova působí jako balzám na duši. Ne kvůli významovému přesahu, ale pro krásu slohu samotného.

Skvela space opera! Ke komentarum prede mnou vlastne neni co dodat – presne vystihuji vse co bych mohl napsat i ja…
Tak jen upozorneni pro line ctenare: je naprosto nezbytne NUTNE si precist na konci knihy/e-booku kapitolu s poznamkama „ČASOVÁ OSA“! az tam se totiz dozvite pomerne dost informaci o jednotlivych mimozemskych rasach a i evoluci a historii lidstva ve vesmiru… A az pak se vam par nejasnosti a mezer z romanu objasni a sepne! ;O)

po všech těch sbornících SF z východního bloku jednoznačně kladně hodnotím tu polskou. asi nejvíc povídek, které mě vysloveně zaujaly, chybí tomu často ta ruská řemeslnost, ale zase jsou tu nápady, originální přístupy a minimum literárních klišé. oproti tehdejší české SF je to podstatně stylisticky vážnější, málo humoru, ale také gottseidank málo komunálního humoru. oproti SF více z jihu a východu je to fantastika více sci-fi než fantaskní a magická, více „západní“, ačkoliv na západě tehdy probíhaly onačejší revoluce. dobré. a nelze nezmínit opět skvělé ilustrace JV.

Tentokrát přicházejí na řadu zombíci a duchové řízení mocnými nekromanty. Harry musí sehnat vzácnou knihu pro Mavru jinak to odnese Murphyová. Harry se nezalekne a pustí se do křížku se vším co mu zkříží cestu a neváhá k tomu využít ani dinosaura :) V závěru vykoukne na scénu opět jeho badass stránka na kterou čekám, kdy se projeví v plné své kráse protože takového Harryho mám nejradši…

Naivní až blboučká budovatelská fantastika, nicméně pro mne jako celoživotního zemědělce má specifický půvab a kouzlo nechtěného, zejména při porovnání s reálnou podobou současného zemědělství.

Jedna z těch knih, která člověka vtáhne a nepustí a vyplivne ho o dvanáct hodin později plného dojmů a natěšeného na další díl. O kterém si pak přečte na goodreads samé nedobré věci a postupně mu začne docházet, že vlastně totéž v menší míře platí i pro to, co právě přečetl. Kdybych hodnotil knihu až nyní, kdy píšu komentář, už bych se nerozmýšlel mezi 90 a 100 %, ale spíše mezi 70 a 80 %. Jsou knihy, které se zvětšujícím se odstupem dozrávají, a jsou knihy jako tato, na kterých jsou v odstupu vidět čím dál větší nedostatky, které, když byl člověk ponořen do děje, byly umně zakryty vypravěčskou dovedností autora.

Každopádně, jsme vhozeni do dystopického světa Zěmě blízké budoucnosti, ve které došlo k jakémusi sjednocení národů pod anglickojazyčnou vlajkou a nastolení kastovního systému de facto ukotvujícího kapitalistické role od „bavenců“ (zahálčivá třída, která už se jenom baví), přes „investory“ a „byznysmeny“ po střední kastu „správců“ (manažerů), pod kterou jsou už jen pracující, a to sestupně „profesionálové“, „dělníci“ a kyborgizovaní „robotníci“ bez vlastní vůle. Občas jsou v knize náznaky i jiného či jemnějšího dělení, není moc vysvětleno, jak to celé funguje a autor si vlastně i mnohokrát protiřečí, ale ten pocit frustrace ze striktní institucionálně vynucované hierarchie a nemožnosti sociální mobility se daří navodit celkem obstojně.

Tento svět se krom dystopického sociálního uspořádání vyznačuje také specifickou formou zábavy. Zdá se, že filmy a knihy už neletí (mnohé jsou dokonce zakázány, zejména pokud obsahují sociální kritiku), v podstatě jedinou formou zábavy je „dobrodružství z první ruky“, resp. „z druhé ruky“, pokud je člověk chudý. Zjistilo se totiž, že existuje paralelní svět, do kterého je možné vyslat člověka a v reálném čase snímat jeho smyslové vjemy, emocionální stavy a „subvokalizované myšlenky“ (tj. záměrný vnitřní dialog). A tento svět je světem meče a magie! Takže žádné filmy, prostě si můžete zaplatit zprostředkované dobrodružství v tomto světě, buď jako přímý přenos, nebo jako (případně sestříhaný) záznam.

Samozřejmě s tím vznikla i subkasta „profesionálů-bavičů“, jednoduše herců, kteří nejen že jsou superschopní bojovníci/mágo­vé/zloději/…, ale navíc mají smysl pro šoumenství (vlastně fantasy role-playing), dokáží vtipně (subvokalizovaně) glosovat děj a jsou ochotni riskovat svůj život pro zajímavé rozvinutí děje a pobavení publika.

Zábava na Zemi tedy spočívá v neustálém více či méně okrajovém vměšování do záležitostí onoho paralelního světa, od procházení „dungeonů“ a různé questy typu honu za artefakty až po atentáty na potentáty a státní převraty. Konkréta opět nejsou příliš jasně rozebírána, v podstatě ale tato dobrodružství mají charakter scénáře sepsaného studiem, kterého se herci musí aspoň rámcově držet.

Hlavním hrdinou knihy je Hari Michaelson, herecká hvězda nejvyšší úrovně, ztělesňující v paralelním světě bojovníka Caina, takového křížence Lockeho Lamory, Geralta, Baklyho a Koniáše. Poté, co v různých svých dobrodružstvích zmasakroval stovky lidí a nelidí, kradl artefakty a uvedl celá království do chaosu vraždami králů, v Harim se začíná probouzet svědomí a sociální uvědomění a nejradši by už herectví pověsil na hřebík – ale jeho milovaná žena, také herečka ztvárňující špičkovou čarodějku (tj. reálně umí kouzlit) stojící v nejnovějším svém dobrodružství proti nastupující tyranidě samozvaného bohokrále, má technické problémy a hrozí jí smrt (proces držení osoby v paralelním světě se přerušil, takže hrozí „zhroucení fáze“).

A Caine/Hari to musí vyřešit, svou milovanou ženu najít a zachránit a přitom vyřešit i pracovní problémy s nadřízeným, nenasrat ještě vyšší nadřízené, zabít tyrana a přitom proti své vůli vydělat spoustu peněz filmovému studiu.

Takže děj skáče mezi klasickou fantasy (s celkem vtipně pojatým záporákem), fantasy s příchutí scifi (ala Je těžké být bohem) a sociální dystopií tady na Zemi. Je to trochu přeplácané, ale akce střídá akci a plány v plánech jiných plánů udržují člověka v napětí…

Ale je to vlastně celé hrozně blboučké a člověk musí fakt zastavit přemýšlení, aby to fungovalo. V čemž mu samozřejmě rychlost děje velmi pomáhá. Ale zejména zpětně je prostě vidět, že autor není žádný supermyslitel a jeho sociální kritika je líbivá, ale hrozně povrchní a jako z nějakého náborového letáku. Ale což, Conan je taky věčný a přitom že by byl Howard nějaký myslitel…

Bohužel na goodreads říkají, že druhý díl je více zaměřen na úvahy a méně na akci (což se vzhledem k tomu, v jaké formě opouštíme Hariho, není co divit). Což znamená, že já ho už asi vynechám.

Pro dospělého je to moc jednoduchoučké, ale myslím, že pro 12leté dítě, které sní o tom, být profesionálním gamerem, to může být naprostá pecka. V podstatě záznam jednoho e-turnaje, s trochou těch IRL trampot s rodiči a jednoho (ne)překvapivého odhalení ke konci.

Skoro by se chtělo napsat, že Stephena Kinga konečně dohnal věk a sebral mu to, co z něj dělá prvotřídního spisovatele, tedy inspiraci tvořit nevšední příběhy. Ovšem při znalosti jeho posledních děl (Později, Billy Summers) by toto asi nebylo úplně spravedlivé, SK se v nich snažil, byť se střídavými úspěchy, vytvořit opět něco zajímavého a zároveň v jeho tvorbě alespoň částečně nového. V Pohádce bohužel nic takového nenabízí. Kniha se dá z hlediska děje rozdělit na nestejně dlouhé třetiny. Ta první se odehrává v našem světě a nabízí příběh, který jsme v mistrově tvorbě již nejednou četli – mladý hrdina a jeho vztah ke starému podivínovi, který skrývá víc, než se na první pohled zdá. Autor se sice snaží kořenit zajímavými, byť nikterak původními ingrediencemi (otec a jeho boj s alkoholem, nešťastné úmrtí matky), přesto čtenář tento úsek vnímá spíš jako pouhý rozjezd. Ovšem viděno zpětně, jsou tyto pasáže ještě těmi nejpovedejšími. Následuje totiž druhá třetina, odehrávající se po přechodu do pohádkové země. Pistolnické propriety, archaická řeč i různé drobnosti jako vyřazené trolejbusy sice upomenou na skvělu krajinu ságy o temné věži, kouzlo ale tentokrát vůbec nefunguje. Hlavním jmenovatelem této druhé etapy, spočívající v putování chlapce a jeho psa pohádkovou krajinou, je totiž těžká, všeobjímající nudna. Nikdy bych na stránkách Kingova románu nečekal něco podobného, tuto únavnou část ale nelze opravdu jinak popsat. Děj se opět trochu rozjede po Charlieho uvěznění, tato poslední část románu je plná akce a opět tak získá jakés takés tempo. Má jít o magický a dojemný příběh, na mě bohužel nezafungoval. Na vině jsou nejspíš strašně ploché postavy, hlavní hrdina je ve své nijakosti tak otravný, že jsem ho měl v polovině knihy plné zuby. Patos, se kterým King pracuje často až příliš na hraně, se tentokrát vymkl z vypravěčových rukou, jednající postavy působí jako papírové, jednorozměrné figurky, samotná zápletka by navíc myslím z hlediska logiky na mnoha místech neobstála. Ano, King se snažil napsat pohádku pro dospělé a do pohádek prostě schematické charaktery patří. Jenže viděno z trochu vyšší perspektivy může být každá fantastika pro dospělé považována za takovou pohádku – a v tom případě má Stephen King na kontě mnoho těch, které snesou nejpřísnější měřítka. Aktuálně vydaná Pohádka k nim však nepatří. Objektivně průměrná a neobjevná záležitost, v kontextu tvorby SK pak jedna z těch slabších.

K prečítaniu prvého dielu pre mňa novej autorky série Poutnici bola obálka. Od obálky k čítaniu je jen kúsok cesty. Dej románu pekne plynie, postavy sa postupne odkrývavajú a zisťujeme ich hlboko schované tajomstvá, ktoré si nosia zo sebou. A to bez rozdielu rasy, druhu, pohlavia obyvateľov širokého kolonizovaného vesmíru. Príbeh je miestami úsmevný, čiastočne naivný, vytvorený svet uveriteľný, čítanie príjemné.

Průměrem to možná nevychází, ale pro tuto sbírku si urvu ještě půl hvězdičku navíc, protože způsob jakým Chambers rozvíjí povídku Obyvatel Carcosy od Ambrose Bierce ve svébytný kánon je fascinující. Je to sice jen několik krátkých prací, které lze jen těžko nazvat koncepcí, nebo dokonce mythosem. Ale mají svou nezastupitelnou roli a tvoří spou s Hodgsonovými texty spojovací článek mezi Poem a Lovecraftem. Přitom pouze čtyři povídky ze sbírky jsou tématicky adresné. Další tři práce do kontextu skvěle zapadnou. Z jejich obsahu je ovšem těžké určit jestli byly zamýšlenou součástí konceptu Krále ve žutém. Závěrečná třetina knihy je pak teaserem na Chambersovu bežnou dobovou tvorbu, která může být možná zajímavá jako okno do tehdejší doby (ne že byste v něm viděli něco výrazně překvapivého), ale do celkového konceptu knihy zapadá jen málo. Tam kde to ale sedí to sedí opravdu bytelně a autor se místy blíží až ke Kafskovskému pojetí literatury. Rozhodně zajímavý počin, který v některých částech přežil svojí dobu a v některých totálně zapadl.

Pozn.: S tématem Carcosy pracuje i pár moderních autorů, ale zrovna seriál True Detective, který se ve své první řadě na tohle téma odkazuje mi i přes jeho nesporné kvality nepřišel jako reprezentativní vzorek. Česká verze knihy díky němu patrně vznikla, ale styčné body, nebo nějakou zásadní spojitost tam kromě několika zmínek nevidím. Asi nejlépe si s tématem poradil Matt Newman v rámci příběhu karetní hry Arkham Horror, kde Carcose a šílenství Krále ve žlutém věnoval celý cyklus, který je i roky po uvedení zřejmě tím nejpovedenějším co v rámci hry, ale i tématu vůbec vzniklo. Je s podivem, že dosud vyšlo jen tohle mírně diskutabilní vydání od Arga, které je navíc antikvárně chronicky nedostupné, nebo neúměrně předražené a nikoli celá S. T. Joshiho povídková sbírka po níž by mohlo určitě sáhnout četná spousta českých vydavatelství od erbovní Carcosy, přes Mystery press až pod Fobos, kteří jinak chrlí kde co.

Obě části jsem okomentoval u jejich samostatných vydání, ačkoliv jsem četl právě tuto a ne jinou dvojkombinaci. Mám k ní citový vztah a také její obal od Viktorie Ban-Jiránkové patří v edici Omnia k mým nejoblíbenějším. I po cca 35 letech se mnou obě novely otřásly. Les jako surreálná satira byrokracie a totalitarismu; Je těžké být bohem jako mene tekel despocií a lidské tuposti.

„Bůh nedal sprostému člověku jazyk k tomu, aby krasořečnil, ale aby lízal boty svého pána, který mu byl dán od věků.“ I po tolika letech se mnou tento opus magnum od ABS otřásl. Etická dilemata (zda ovlivňovat nebo neovlivňovat „přirozené“ vývojové procesy), kontrast atropocentrismu pozemšťanů a totalitarismu (až fašismu) místních feudálů, zrůdnost despocie, absurdní posedlost mocí, otupování mas… Mene tekel tehdejším vládcům. Brrrr! Čtení některých knih bolí, jakkoliv jsou skvělé.

Kladem je věrohodný popis nevyhnutelné eskalace původně banálního konfliktu a výborně popsané bojové pasáže, včetně strategie a taktiky velitelů obou stran. Zásadním nedostatkem jsou ploché postavy s prefabrikovanými osobními příběhy a vztahy a obecně přebytek klišé; postav je tu navíc příliš mnoho na to, abyste se s nimi sžili a dokázali se o ně bát, případně litovat jejich smrti. Celá kniha pak navíc postrádá nějaký zásadní dějový oblouk a tím pádem i zřetelnou pointu – protě tak nějak vyšumí do ztracena.

Kniha je skvelá, klasický Clarke, ale podľa mňa jej uškodilo, že vyšla až po filme, ktorý dosiaľ vo svojom žánri nebol prekonaný. Za mňa ale stále dobrých 80%.

ničím nepřekvapivý sborník sovětských fantastických povídek. co je na něm alespoň trochu zajímavé, to je velmi dobré spisovatelské řemeslo, ne zcela špatné nápady, ale celkově je fantastický motiv i vyznění příběhu takové nijaké, žádné zvláštní emoce ani zájem nebudí.

Krátká novela už trochu za hranou fantastiky zkoumá alternativní svět v němž se najdou starobylé svitky nesoucí očité svědectví ukřižování Krista. Jejich autor na celou záležitost ale nepohlíží náležitě jak se patří biblicky. Naopak neskrývá realistické detaily celé procedury a strhává tak náboženský obraz na němž stojí celá společnost o dva tisíce let později. Ta si však svůj pohled na ikonu nechce nechat vzít, což překladatel/ob­jevitel/hlavní hrdina brzy pocítí na vlastní kůži. Ďábelská premisa na níž jsou opravdu potřeba literární koule. Text krásně cválá a nebere si servítky. Jediná výtka je směrem k završení příběhu, kde lze vycítit, že poselství knihy tak trochu převládlo nad ústředním charakterem, který se stává jeho prvoplánovým útrpným nositelem bez znatelnější katarze. I to je ovšem život a nedostatek realističnosti autorovi upřít nelze. Kniha bezpochyby patřící k velké beletrii.

Road movie v podání skupiny padouchů kteří spolu drží protože prostě musí. Když špinavá fantasy, tak pořádně, tucet špinavců působí proti našim hrdinům jako viktoriánská dívčí škola. Aby ne, tuhle družinu dalo dohromady jedno z nejhorších vězení vůbec. A neseděli v něm jen blbou náhodou. Ti co je ve jménu „spravedlnosti“ pronásledují jsou ještě o třídu zkaženější. Jednoduchá až modelová zápletka a svět plný násilí nastavuje napětí a vysoké tempo, přesné dávkování tajemství členů družiny mě nutilo číst dál a dál. Příběh je syrový nekoná se černý humor a tím méně jakýkoli humor či snad hláškováni. Všechny ty mrtvoly díky tomu působí jaksi skutečnější. Autor se nesnaží o originalitu takže přijdou klasické žánrové kulisy, ovšem dobře použité. Jak už to ve správném příběhu o bandě parchantů chodí, velká část zábavy spočívá v hádání, kdo hraje jakou hru a co z toho bude. A tady mě to zklamalo, respektive závěrečné odhalení pro mě byla varianta, u které jsem doufal se po ní nesáhne, připadá mě to zbytečně laciné. Navíc zůstalo pár zajímavých a nezodpovězených otázek. No co už. Ale jinak parádni jízda.

Zajímavá kniha s až „dänikenovským“ tématem. Překvapí technické detaily – autor „předpovídá“ televizi, jadernou energii, zmiňuje teorii relativity. Na dobu vzniku jsou tu neobvykle moderní názory na rasovou otázku či emencipaci žen. Nicméně dílo je nesmírně popisné, skutečně dramatický konflikt se odehraje až v poslední čtvrtině a navíc je popsán dost odtažitým, suchým způsobem.

Opět díl zaměřený na upíry. Ubylo dějových linií (jsou tu de facto 2) a dozvíme se spoustu zajímavostí z Harryho minulosti. Předchozí díl s démony mi přišel o něco zajímavější, Harry si v něm sáhl na větší dno a projevila se jeho temnější stránka. Tady to byla spíše zábava (zápletka s prokletím a pornoprůmyslem), akčnější části si pro sebe ukradli upíři z Black Court.

Kotleta opět v nejlepší formě. Dalo by se ŕíct, že i s kapku filozofickým přesahem. Prosté za důvěru jakost! Občas mě při sledování večerních zpráv hlavou blikne koncept sociálního smíru podle Agy, to by byl teda mazec :-)

Vtipné, akční, zábavné. Každičká lokace má zřejmě reálnou předlohu jak v Praze tak v Ostravě. Autorčin barvitý popis taškaŕice “Kdo to hodil” mi příjde natolik věrný, že to až lehce zavání osobní zkušeností :-)

Nejsem velkým fanouškem Amerických bohů a takhle kniha je premisově skoro to samé. Ale líbila se mi podstatně víc. Není tak nebetyčně dlouhá a hlavně…má děj. V knize je opravdu zápletka. Dva hlavní hrdinové, bratři hledající si k sobě cestu skrze dlouhé doloučení a odkaz jejich otce. Anansiho chlapci jsou atmosférou přesně mezi americkou (bohové) a britskou (Nikdykde) Gaimanovou polohou. Odehrávají se převážně v naší realitě, ale ani fantastice se meze nekladou a sem tam upomenou na jeho Sandmanovskou ságu. Ani ne tak fakticky jako spíš pocitem z vyprávění. Novinkou je občasný velmi trefný humor. V kontextu Gaimanova díla je tohle na čtyři hvězdičky, kdyby to byl někdo jiný tak čtyři a půl. Do kolen jsem z toho nešel, ale jinak byl vcelku dost spokojen.

doba byla zlá a česká SF rozhodně neměla na růžích ustláno. sborník hvězdy v trávě byl jednou z prvních hvězdiček, které na poli oficiálně vydávané české SF vysvitly. sborník je sestaven průřezově, obsahuje takřka všechny v té době aktivní autory české SF. představená díla jsou, jak se tak pěkně říká, poplatná době – co vyjít mohlo, co autoři psali a co čtenář očekával. nicméně minimálně úvodní část sborníku je opravdu zajímavá a i v druhé, imho podstatné slabší půli, se dají najít pěkné kousky. i když jsem už v té době SF četl (tu první asi o tři roky dřív), kniha se ke mně dostala až po takřka 40 letech, když jsem ji po delším číhání ulovil v antíku. a nelituju. mám rád, ba miluju, dobové ilustrace (josef velčovský rulez) a dodnes oceňuji oboje – tehdejší snahu prorazit i samotná díla (byť tedy některá více, některá o dost méně ;).

Vcelku zajímavá variace na známé téma. Dva mladíci, jedno proroctví, dva šampióni. Schyluje se k poslední bitvě dobra se zlem. Vlastně je celkem sympatické, že oba šampióni se vnímají jako dobří. Takže ačkoli samozřejmě hned odhadneme, kdo je šampiónem které strany, je i motivace toho zlého vlastně srozumitelná – prostě chce bojovat proti zlu na straně vyššího dobra. Jemuž je třeba samozřejmě přinášet oběti.

Je to trochu temnější fantasy, leckdo umře a máloco se povede, nicméně není to žádný Abercrombie – dobro je snadno rozeznatelné a žádná žánrová klišé se neboří.

Největší slabinou knihy tak je především příliš mnoho příliš rychle se střídajících POV… a potom jména, která jsou jak z nějaké teenagerské fanfikce.

Nejak se to autorce rozpadlo pod rukama. Priznam se, ze mi osobne vubec nevadi „nefyzikalnost“ sveta sci-fi, takze ruzne kapesni hvezdy, konce vesmiru s az mystickymi vlastnostmi atd. jsou mi celkem sumak – pokud funguje pribeh a jsou zajimave postavy.

Tady jsem mel bohuzel trochu pocit, ze ani jedno uplne nefunguje. Postavy v podstate bez vyvoje a pribeh je ryzi vrseni mcguffinů. K tomu pridejme pocit jakesi povrchnosti, kdy se k postavam priblizujeme v zasade jen tehdy, kdyz premysleji o vztazich, zatimco kdyz neco delaji, je to vetsinou popsano tak nejak zdalky a nezajimave.

Stale je to zabava a stale mi neni uplne lhostejne, kam se to bude vyvijet dale, ale je to minimalne o stupen horsi nez prvni dil.

Dodnes čtivý dobrodružný román, spíše polit-fiction, i když je tu i řada sci-fi prvků v podobě (ve své době) neobvyklých objevů a vynálezů – například jakási televize, či spíše průmyslová kamera. Vedle toho je tu ale také řada velmi zajímavých úvah o politickém systému, zneužití moci a smyslu demokracie. Dobře je tu popsán i „Stockholmský syndrom“. Shark ovšem rozhodně není kladnou postavou, lupičem – gentlemanem, ale naopak prototypem monstra, které si dokáže i ty nejodpornější zločiny obhájit ušlechtilými úmysly či poukazováním na zločiny druhých.

Dobrá kniha, ale ani ne tak obsahem, jako poselstvím. To vám ale zase až tak moc nepředžvýká, spíše vás nechá si je domýšlet samotné. Co ztrácí na rychlém zastarání technologií (videotelefon, ale jen stacionární, malý dopad digitalizace a technologií celkově na zdravotnictví budoucnosti, …), to vynahrazuje jistým druhem nechtěného proroctví ohledně epidemie a chování lidí v nich. Za covidu jsme si mohli porovnávat a román z toho vyšel jako naivní jak ve směru chování autorit, tak lidí, potenciálních pacientů. V knize to Angličané brali nečekaně dost na pohodu, ale zároveň byli v něčem extrémně poslušní (podpisy, lejstro na všechno, …), vycepovaní předchozími epidemiemi, kterými lidstvo prošlo, ale v jiných věcech byli švejkovštější než Češi.

Bavila mne linka z přítomnosti (budoucnosti) i minulosti. Obě se pravda rozjížděly snad až příliš pozvolna, ale i tak mne čtení bavilo. V tom je Connie skvělá. Úspornými větami a občas nějakým tím vnitřním monologem, přímými řečmi, které nezazněly a jen črtanými popisy prostředí či věcí a lidí dosáhla skvělé čtivosti. Slibovaný humor se dostavil také a nemám ani výhrady k umělosti některých postav, které jsou prostě napsané tak, aby bavily (Williamova matka, sám floutek William a všechny jeho „oběti“) nebo daly vzpomenout na bezstarostnost dětských dobrodružství (Colin). Tak vlastně ani moc nevadilo, že dokonce i tupci (myšleno mně) od půlky bylo jasné, POZOR MALÝ SPOILER, že linka v minulosti musí pro samotné obyvatele toho času dopadnout, jak dopadla, protože kauzalita času by Kivrin do minulosti jinak nepustila KONEC SPOILERU.
Líbily se mi ke konci použité novozákonní aluze. Connie je tedy dost pesimistka a navíc popírá svá vlastní časová pravidla, ale bylo to obohacující a já jí za to děkuji.

Proč tedy dávám vlastně jen nějakých 83 %? Protože Connie neumí přitlačit na pilu. A to nemluvím o úplném konci, který ji nevytýkám, prostě tak nějak k tomu mellow průběhu sedí. Co mi nevonělo, byla minulost, kterou podle mne popisovala jako mnohem větší selanku, než mohla být. Jediné, co Kivrin snad chybělo kromě moderních léčiv bylo plátno, a i to až časem. Tehdejší dobu si představuji ještě mnohem špinavější a depresivnější, plnou nedostatku a strádání, které nutilo lidi nebýt hodnými. A v knize snad všichni hodní byli. Někteří vlastně světci. Jasně, vzorek byl malý, ale prostě mi to skřípalo. Kniha posledního soudu je kvalitní čtení, ale že by bylo milníkem žánru si prostě nemyslím. V některých bodech je nadčasové, ale v jiných pokulhává. Za přečtení ale rozhodně stojí.

Ach, tahle hádanka Les… Je to houba, živočich, nebo maska halící tvář? Či snad Bůh? A jeho obyvatelé… Jsou jeho dětmi, otroky nebo dokonce výměšky? Autoři vrství absurditu na absurditu. Člověk se musí ptát, zda je bizarnější Les sám, nebo spíš chování lidí odrážející dobu vzniku díla. A jaké analogie v tom asi sovětští (potažmo další socialističtí) čtenáři mohli hledat. I z dnešního pohledu působí jako satira vlády lejster, razítek, kariérismu a vlezdoprdelismu víc než trefně a aktuálně. Navíc v mimořádně imaginativním balení. Po cca 35 letech jsem se do Lesa s chutí ponořil a vyšel z něj stejně okouzlený i otřesený jako tenkrát v pubertě…

Sbírečka juvenilií, kterou zhltnete za odpoledne. V níž tvůrčí metoda ABS teprve dozrává. A v níž se na sebe teprve nalaďují. Raritka pro fajnšmekry obou bratrů, jež ani nebyla určena ke zveřejňování. Všechny ingredience a esence už tu jsou – zaměření na člověka, karikovaná psychologie, morálni apely, převaha sociální tématiky nad SF – jen ještě netvoří tu správnou třeskutě vyváženou směs, na jakou jsme zvyklí. Polotovar, asi jako málo uleželý utopenec. Dá se to sníst, ale cítíte, že kdyby to ještě nějaký čas zrálo a bylo víc octa a cibule, bylo by to lepší.

Lidé mají nové zbraně a boj s gigantickými mimozemšťany přestává být jednostranný. Bohužel série i nadále přešlapuje na místě. Takže další loď další akce a Grayson nyní již kapitán hodně bilancuje což zabírá hodně místa a opakování věcí z minulých dílů. Za mě zatím nejslabší díl.

směle bych si troufnul pavličiće nazvat chorvatským autorem magického realizmu. jeho povídky mají fantaskní rozměr, často využívají reductio ad absurdum každodenních situací, hojně využívá alegorie. jenže při srovnání s jinými podobnými autory mi tu chybí jistá míra syrovosti a znepokojení, které, když už tu je, je příliš jemné a člověk necítí to správné mravenčení. častý nostalgický náboj otupuje naléhavost, vyvolává až dojem unylé selanky. nemohu neocenit jeho nápady, ty bývají skvělé, ale zpracování mě oslovuje podstatně méně.

Setkání s novým, na fb Argem relativně silně propagovaným jménem. Román o časových paradoxech začíná velice slibně, autorka se bohužel záhy zbaví hlavní zbraně a rychle odtajní podstatu prolínání časových vrstev a tím vznikajících alternativních historií. Místo tajemné záhady ztráty paměti pak servíruje jakousi námořnickou romanci odehrávající se v různých paralelních světech a časových rovinách. K té bych měl dvě poměrně silné výtky:

1. všechny ty přeskoky v časech jsou dost nepřehledné a orientace v nich je i pro zkušenějšího čtenáře fantastiky trochu obtížná.
2. vše se odehrává v narůžovělém tónu homoerotického vztahu, popisovaného jazykem vhodným spíše pro YA. vůbec celá ta idylka na palubě lodi je myslím totálně nerealistická (ať už jdou dějiny zrovna jakkoliv jinak než v našem světě). Přitom nelze říct, že by Pulley v některých pasážích chyběla drsnost, občas je ta rajská zahrada zčista jasna narušena nečekanou násilnou smrtí, což nakonec působí až nepatřičně a jako celek tak úplně nefunguje. Nevím, zda jde o úlitbu současným woke trendům nebo takhle Pulley opravdu vidí svět, místy je to ale fakt až příliš červená knihovna. Nejsem žádným odpůrcem homosexuality v literatuře, koneckonců W.S.Burroughse mám poctivě načteného, Pulley se to ale trochu sype pod rukama, měl jsem pocit, že jestli ještě jednou budu číst o ostře se lícujících kostech M. Kitea, tak snad knihu odložím.

Nakonec se tak ale nestalo, přes všechny zmíněné výhrady se přeci jen daří nějaké to tajemno navodit a pozornost čtenáře u knihy udržet. Navzdory pár logickým lapsům (v podobném typu vyprávění je opravdu snadné je udělat) je nakonec výsledný dojem mírně příznivý, nicméně je dost možné, že šlo o mou poslední zkušenost s autorkou.

Nějak jsem při čtení nemohl setřást pocit, že je to jen kolekce fan fiction z nějakého již existujícího univerza, jehož je autorka náruživou fanynkou. Interakce hlavních hrdinů na mě působily nerealisticky a dětinsky (přesně tak, jak to bývá ve špatných fan fiction), celá kniha je navíc jen sledem lehce provázaných a nepříliš komplikovaných povídek (jako bývají fan fiction). Ale nelze tomu upřít čtivost a člověk si časem na ten styl zvykne. Navíc mám pro tyhle drsné pseudo-středověké světy slabost, takže celkový dojem nakonec ok.

Ďáblův prsten je typicky Součkovská hříčka na téma záhad a kontaktu s mimozemskou civilizací, jen poněkud poznamenaná komunistickou agitací. Mravenci patří nesporně k vrcholům autorovy tvorby a celé české sci-fi.