LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Výborný, napínavý příběh, který má přesah i v drtivé kritice západní společnosti – těch tam venku.

S pohledem do minulosti asi nejlepší sbírka povídek, kterou jsem kdy četl. Někdo by to měl vydat znovu.

Povedená krátká sbírka, spíše hororově laděná.

Americké maloměsto, šedesátá léta a přátelství pomalu dospívajících dětí – nějaké to zlo, záhada, nadpřirozeno, přidej porci nostalgie a máš zaručený recept na úspěch, chtělo by se napsat. Samozřejmě to ve skutečnosti není zdaleka tak snadné, naplnit šablonu Kingova veledíla není jen tak a na tomto úkolu si vylámal zuby i takový Dan Simmons. Ne tak ale McCammon, který přišel s tímto parádním románem pár let po It. Popisuje jeden rok maloměstského života, vypráví v uzavřených kapitolách, z nichž některé by obstály i jako samostatné povídky. Dílo tak získává jistou epizodičnost, některé postavy po odehrání svého partu nenávratně mizí, aby se již neobjevily, přesto můžeme sledovat dějový oblouk ústřední záhady, který se klene nad celým příběhem. Městečko má svoji odvrácenou stranu, Derry si podává ruku s Twin Peaks, vše ale především diriguje mistr Bradbury. Právě jemu vzdává autor tu nejvyšší poctu a daří se mu to náramně, přesně dávkovaný patos dostane i okoralejší čtenářské srdce, alespoň to mé určitě. On i původní název je daleko výstižnější a zároveň v Bradburyho stylu než možná zbytečně dryáčnický český titul. To je ale jediná drobná výtka, skvělý zážitek!

Celkem slušně napsaná military. Jako obvykle jsou vojáci skvělí a čestní a civilní šéfové grázlové.

Nic moc díl od jiného autora. Plusové body dávám za povedené včlenění existujících postav a efektní smrt hlavního padoucha. Jinak je to děsně nepřehledné a autor byl nejspíš při psaní na nějakých látkách :)

Opět se to docela dobře četlo, jako oddechová kosmická řežba. Ale to nic nemění na tom že základem příběhu je „někam letíme a tam náhodou narazíme na Korzáry“ trochu pomáhá nové zajímavé bojiště a vložení vedlejší linky s povstalci, ale počtvrté stejné schéma a nevalná péče o hlavní linii sérii velmi škodí. Tajemství Korzárů by prospělo víc pátrání a vyprávění o jejich výzkumu aby si čtenář mohl s postavami prožít tu frustraci jak jim to uniká a pracně shánět jednotlivé dílky skládačky.Mrzí mě že výzkum Korzárů se spláchnul konstatováním že to nejde :-/.Posádka sice zajistila nové důležité informace ale prim a těžiště je opět boj o další dveře a jak si kdo pěkně nadletěl nebo naopak nenadletěl, o pár postav přijdeme s dalšími se zase o něco více sblížíme, ale pořád nemohou říct že bych měl nějakého oblibence. Celkově je vývoj série za mě zklamání, protože příští díl je poslední, a velká bitva bude jistě hlavní náplní, takže na to povídání o tajuplném nepříteli možná moc misto nezbude. Uvidím.

I když vyšla až skoro v polovině 90. let, vězí kniha (až na nejdelší povídku, scifantasy Drana a Perx) beznadějně hluboko v osmdesátkách – náměty, stylem i rádobyvtipnými pointami. Kvalitativně se vymyká jen poslední povídka, ale i ta je jen lepší průměr.

asi by celkové hodnocení mělo být o astru nižší, protože přes nadšení editora pro moravské autory se nepodařilo sebrat mnoho dobrých povídek, ač věřím, že by to šlo i v té době. líbí se ovšem velmi provedení knihy, grafické i typografické.

Vypointované povídky, které z tohoto světa vycházely mě hodně bavily. Na knihu jsem se těšil a ano, pořád je to Kchrat, známé kusy z povídek potěšily. Doufám, že to autorka dějově ukočíruje. Těch zvratů je hodně a jestli jich bude ještě víc, začne to připomínat „deus ex machina“.

Když to řeknu po vojensku posádka Salamis dobře takticky zvládla misi sporného strategického významu. Akce šlape a bavil jsem se. Jenomže tohle má být dil nějaké série posádku známe, loď známe, opozici sice úplně neznáme, ale přece jen už si na ně čtenář alespoň zvykl, prostě to chce něco nového je jedno jestli nová prostředí, výrazný posun v hlavní dějové linii, nějaký příběh dost výrazný aby mohl stát sám… Autor je si toho zjevně vědom, ale nepoložil se do toho. Na scéně jsou kromě nám již známé posádky spřátelení mimozemšťané, špioni, náboženští fanatici, tajuplní Korzáři ze kterých jsme zatím viděli jen jejich infiltrační technologie… ale od všeho dostaneme jen málo, většinu času se věnujeme boji, který sice není špatně napsaný ale nakonec se nutně omrzí. Myslím, že když se toho nabízí tolik jiného, není potřeba aby se většina knihy zabývala tím jak dobýt další roh a jakou kdo udělal hezkou vývrtku.

Kniha překvapivě trpí začátečnickými neduhy mnohem víc než starší Eternaal. Neúměrný rozsah (příběh by vydal na nepříliš dlouhou povídku) a hlavně zahlcení Kadlečhiwawštinou vedou k nevalné čtivosti.

I v dobovém kontextu nesmírně naivní až prostoduché. Superdokonalí tajní agenti a agentky se chovají jako zamilovaní študáci (a občas jako naprostí idioti) a frekvence náhodných setkání by byla neuvěřitelná i na atolu v Tichomoří, natož v Evropě.

Opět taháme za ruční brzdu a máme tu další řadový příběh. Aspoň se tu po dlouhé době objevuje Mandra Korab a seznamuje se s ostatními přáteli Johna. A když už jsme u Johna, tak jeho křížek zareaguje na jinou než křesťanskou hrozbu a opět nám autor připomíná, že tato nejmocnější zbraň je zahalena ještě spoustou tajemství.

nejdřív začnu provedením, neboť je to skvěle udělaná kniha. vydavatel, ilustrátoři a samozřejmě autor, ti všichni se zasloužili o skvělou grafickou i typografickou podobu knihy. ilustrace jsou dvojího typu – kvazihistorické ilustrace samotné ságy, které jsou inspirovány románsko-gotickými ilustracemi, jsou často roztomile absurdní a bizarní, a dobře, a hlavně stylisticky vybraně, dokreslují podávané příběhy. další jsou pak ty „klasické“, mapy, obrazy měst apod.

samotný text se sestává ze tří částí, úvody, samotné ságy a uvedení do autorova (fikčního) světa. sága je výrazně ságoidní :) je to zvláštní čtení, místy příliš popisné a nudné, místy zajímavé, ba zábavné. autor sám je znalec severských ság, studuje mytologii a zabývá se tvorbou kultur a jazyků už drahná léta. uvedení do světa je vlastně takový fiktivní cestopis po qurandu a zároveň studie kultur, etnik, jazyků apod. libí se mi vztah mezi zemí, qurandem a oceánem fantazie urulókou (nakolik je náhodou, že draci ve světě JRRT zovou se urulóki?).

nepřekvapivě jsme se s JAK poznali právě kvůli tvorbě jazyků (objevil jsem siranii a byl natolik zaujat, že jsem JAK kontaktoval), i když naše kontakty byly sporé a nijak jsme je extra nebudovali. ale jeho dílo sleduji průběžně a popravdě jsem jen čekal, kdy se objeví ztělesněné knižně.

rozsah a hloubka autorovy fabulace jsou fascinující a v domácím prostředí ojedinělé (tedy aspoň v rámci špičky ledovce, neboť jsou-li nějaké tajné neřesti příliš tajné, nemůžeme je zvažovat). kniha zaslouží obdiv, nejen jako artefakt, ale i jako kuriózní dílo fantastické literatury, směle se třeba řadící po bok křesadlově astronautilii. může nás také napadnout silmarillion, od kteréhož se autorovo dílo liší v provedení, byť idea tvorby kultury je podobná (následuje tolkienovu tezi, že jazyk a kultura jsou živé, jen když v nich žijí vlastní příběhy). 4 astry za příběhy (opravdu to bylo místy trošku sušší) a jedna za originalitu.

popravdě mě docela překvapilo, že bylo dílo vybráno k ocenění, ale když pámbů dopustí…

Zajímavá postapokalistická vize. Odehrává se o mnoho let po asi jaderné válce, takže není zachován místopis, ani historie. Ale stejně bych řekl, že se odehrává někde v Evropě. Taková trochu Young adalut. Možná ne tak dobrá jako trifidi, ale pořád dobrá.

Propriety jsou pro strašidelný příběh v ideální konstelaci – stavení na konci světa, vzdálené míle od nejbližšího města. Osazenstvo tvoří děti, s nimiž se život nijak nepáral. Pod dohledem čtyř kněží snášejí celodenní dřinu na polích i dlouhé mše v kapli. Když pak do vroucího hrnce nenávisti přidáte výbušnou ingredienci v podobně samotného ďábla, nemůžete čekat nic jiného, než že papiňák přetlak zákonitě nevydrží.
Philip Fracassi nepotřebuje k navození děsivé atmosféry žádné inovátorské přístupy, vystačí si s jednoduchou hrůzou, kterou může démon v dětských srdcích vyvolat. Přitom se není třeba prokousávat sáhodlouhými úvody. Zápletka od prvních stran míří k jasnému cíli a vy vlastně ani nepřemýšlíte, kdy konečně dojde k finálnímu masakru, ale pouze jak moc zlý bude.
Sirotčinec v údolí je přímočarý, chytře napsaný a zároveň strhující děs o rozsahu takřka čtyř set stran, kde nenudí jediná maličkost a žádná scéna není navíc. Fungovat přitom bude úplně stejně dobře i za padesát, či sto let.

Hodně ukecané,hlavně když dáma nazývající se Smrtí mele nekonečné metafyzické kecy, ale konec to aspoň trochu zvedá.

Nejedná se vůbec o fantastiku, je to čistě dobrodružný román, kde titulní podzemí města Kartága se vyskytuje asi jen na padesáti stranách. Zbytek se zabývá lovem na vražednou chobotnici a pronásledování německého Majora, který unesl krásnou ženu. Ten nakonec uniká na konci románu, takže se zdá, že autor měl na mysli pokračování.

Nejlepší je pak papyrová zpověď posledního Kartaginského Velekněze Aštarte, v době zničení města Římany.

Není to špatně napsaný román, ale jak jsem řekl, není vůbec fantastický.

Do tří čtvrtin jde víceméně o standardní, dobře napsanou drakiádu. Outsiderka, o které nikdo nevěří, že přežije, si svou chytrostí prošlape cestu až ke spojení s draky… a s ďábelsky pohledným velitelem.

Takže spousta „školní akce“ a trocha té romantiky. Ovšem ve třech čtvrtinách se to zlomí do plnohodnotné červené knihovny a ačkoli poslední čtvrtina obsahuje i epickou bitvu a jiné velké emoce, vztahů, sexu, vzdychání, horkých rtů a klitorisu se už nezbavíme.

V podstatě je to tedy celé jedno velké klišé, ale dokud jsme ve škole, je to zábavné klišé. Jakmile má dojít k posunu ven, nějak se to trochu hroutí a redukuje se to na vztahovku. Což mě moc nebere. Další díl asi ani číst nechci, navíc závěrečná věta „vítej v revoluci“ bohužel dost určuje, co se asi bude dít.

Krátká verze: aurignacienský náctiletý kluk s bolavou nohou si hledá holku. Najde. Pak se to – jak už to tak bývá – zkomplikuje.

Ovšem vy jste jistojistě zvědaví na delší verzi, že? No, co s vámi mám dělat. Knihu jsem si vybral ze dvou důvodů – zaprvé: knih s tématikou pravěku zas tak moc nevychází; a za druhé: kniha – už na první pohled – vypadá parádně a tvrďácky (lepší slovo pro to není). Proto mi je až podezřelé, jak nevšímavě k ní přistoupily různé recenzní portály – tím spíše, že jsme v zemi Štorcha, Augusty, Buriana a Cesty do pravěku. Nemluvě o tom, že fotka Věstonické venuše je v každé druhé učebnici dějepisu. No, nechápu. Teď už k obsahu. Čtenář v Šamanovi dostane pravěký dobrodružný příběh na pár místech říznutý lehoulinkou fantastikou/mys­tikou. Sleduje v něm život šamanského učně Potáplíka a jeho tlupy, kterou autor usalašil do oblasti kolem Chauvetovy jeskyně, což je reálné archeologické naleziště v jižní Francii staré – dle moderních výzkumů – 30–32 tisíc let. Výraznou roli v příběhu hrají malby, které se v jeskyni skutečně nalézají, takže doporučuji podívat se na příslušné materiály (viz link v diskuzi, který sem dala nějaká dobrá duše, stránka knihy u nakladatelství také obsahuje nějaké odkazy, případně wikipedie a další zdroje). I když jsem napsal, že příběh je dobrodružný, je potřeba případné milovníky adrenalinového čtení varovat. Dobrodružstvím je zde – vzhledem k době, v níž se děj odehrává – myšleno většinou holé přežití. Nečekejte výrazné konflikty, souboje – jsme v době, kdy si lidé všechny takovéto kratochvíle dobře rozmýšleli, neboť věděli, že i lehké zranění je může stát život. Ne, že by v knize nebyly dramatičtější zvraty, případně situace napínavějšího charakteru…avšak autor jich zase tolik nevyužívá, nevyžívá se v nich, nehty okousané napětím mít nebudete (kupříkladu útěk před pronásledovali se nese v 80 % v duchu: „au, moje noha.“, což na akčnosti rozhodně nepřidá). Možná za to může i fakt, že kniha je psána velice popisným pestrobarevným jazykem, který sice potěší každého pravověrného milovníka psaného slova, avšak k popisování akčnějších scén se moc nehodí. Krajina jím je pak popsána krásně, to je třeba uznat. Děj si zkrátka většinou pozvolně plyne a čtenář sleduje život tlupy. A to pěkně naturalisticky, takže nechybí vzájemné „leštění dříků a mnutí lištiček“ mezi omladinou v tlupě (Kopčem s Veverčákem by mohli závidět…holt vášnivé Francouzky, no), pojídání takřka všeho možného i nemožného (hlad je hlad), krkavčí pohřby, různé slavnosti a cesty na ně, malování, míchání barev, vyprávění příběhů (autor si sem tam dovolil srandičku a některé příběhy připomínají příběhy pozdější). Tady se dostáváme k další přednosti knihy – docela bych si i vsadil, že autor práci konzultoval s odborníky, že nestřílel od boku, takže kniha může mít i – do jisté míry – vzdělávací charakter. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, jak málo informací z dané doby máme, to také vše mohlo být zcela jinak. Proto by mě hodně zajímalo, jak by se na knihu tvářil nějaký vědec zabývající se příslušnou epochou (páč běžný čtenář skutečně neví, co bylo kdysi možné a co si autor přibásnil – třeba, co se týče předmětů používaných tlupou). Samostatnou kapitolou je zpracování knihy (mimochodem, má lehce přes 450 stran, ne několik desítek přes 600, jak píše nakladatelství na svém webu), které je téměř dokonalé. Překlep jsem našel snad jen jeden, papír je zvolený velice dobře, látková záložka je tlustá a evokuje staré textilie. Absolutorium si zaslouží mistr Kupčík – a to za obálku a vnitřní ilustrace. Pravěk mu prostě sedí a pokud by se mu věnoval více, mohl by směle navázat na šlépěje zanechané Burianem. Zkušenější oko potěší, že nevařil z vody a minimálně musel pár předmětů z pravěku vidět, neboť vedle „propašované“ a profláknuté Věstonické venuše jsou k vidění třeba i prsovité perličky, což je věc, kterou ne každý zná. Snad jen nádoby na poslední ilustraci vypadají hodně moderně a ani si nejsem jist, jestli tehdy už užitkovou keramiku měli, ale což… Mimochodem, ilustrace na stranách (tuším) 184 a 185 nutně potřebuji jako plakáty. Nutně. Asi jediná věc, která zamrzí, je absence jakéhokoli upozornění, že kniha má reálný základ (rozuměj: jeskyni). To by do knihy přidat chtělo, neboť náhodný čtenář (třeba nalákaný skvělou obálkou) o tom nemusí mít ani ponětí. Překlad se mi zdál v pořádku, avšak jedna věc mě na něm iritovala. Těžko říct, jestli jde za autorem, překladatelem, nebo redakcí. Podrobněji se o tom rozepíšu v diskuzi. Buď jak buď – kniha Šaman je svým způsobem hodně netypická. Pro masy snad až nevhodná. Není to lehké čtení – je zde hodně popisů; autor nedává všechny informace na stříbrném podnose, čtenář si toho spoustu musí domyslet; děj také není kdovíjaký – dnešní optikou je až triviální. Na druhou stranu je tu však syrová realističnost, atypičnost zasazení děje do období doby ledové…a možnost, že se takový příběh skutečně mohl odehrát – neboť právě absence bombastičnosti přidává na uvěřitelnosti. Nemluvě o tom, že autor skvěle využil dané reálie. Asi by se hodilo obligátní: „Pokud vás pravěk nebaví, tak hvězdu uberte.“ Nu, tady bych na to šel jinak – pokud vás pravěk nebaví, tak knihu prostě nečtěte. Pokud jste ovšem zvědaví, jak se žilo našim předkům, nevadí vám pomalý děj, košatý jazyk a rádi se něco dozvíte, pak směle do toho.

Asi nejlepší kniha, kterou jsem za poslední tři roky četl. Jako první ze série je psaná z pohledu (víceméně) obyčejných lidí, vidíme příslušníky a velitele 670. expediční flotily Velkého křížového tažení, jak vedou své bitvy a přitom se snaží prožívat svůj neprodloužený život, jak jen se to dá. Bohužel pro ně se ale na pozadí Nurthské kampaně proti nepoddajným obyvatelům planety odehrává skrytý výzvědný konflikt mezi tajemnou Legií Alfa a neméně záhadným Cabalem, který se je chystá semlýt. Knihu opravdu nepokrytě doporučuju, narozdíl od předchozích dílů jsem si zde skutečně vytvořil nějaký vztah k postavám a jejich svébytnému společenství jednotek Geno 5–2, kdy způsob jejich fungování v rámci Imperiální armády je opravdu unikátní a svým způsobem velice „lidský“. Nejsou to odtažití povýšení astartes, vtíraví iterátoři/doku­mentaristé/uměl­ci nebo přísně hierarchičtí rytíři Calibanských řádů, ale opravdoví lidé, kteří se bojí, milují, respektují nebo nenávidí a zkrátka hrají s kartami, jaké jim osud rozdal, i když se o ně neprosili.

Snegonova cim dal horsi, kor kdyz to hraje na vazno. Postrada to nejakou vnitrni logiku i v ramci toho absurdniho vesmiru. Zlatej Kysa v tomhle, tam se obcas aspon clovek zasmeje.

Je to tady! Vražedná liga získává svého prvního člena a John nemá jedinou možnost jak tomu zabránit protože se to děje bez jeho vědomí na druhé straně planety. Sám má přitom plné ruce práce s odstraňováním jeho služebníků a dokonce se potká i s doktorem Smrt ;)

Tak jsem se rozhodla zjisti, co všichni na té SJM mají a jestli by její knížky náhodou nebyly i pro mně. S politováním musím konstatovat, že experiment úspěšně selhal. Tak především tohle mělo mít o polovinu stránek míň. Dál jsme 95% informací o světě a postavách neměli dostat v jediném gigantickém infodumpu v několika prvních kapitolách, abychom je pak všechny mohli vesele zapomenout. Co je nejhorší, nejdramatičtější pasáž celé knížky opravdu neměla být na konci prologu. Závěr příběhu se sice taky usilovně snaží být dramatický, ale vzhledem k rozsahu textu je roztažený na (bez přehánění) kolem stovky stran, v důsledku čehož se vleče jako všechno ostatní. Pak jsou tu věci, které nejsou tak objektivně špatně jako výše jmenované, ale vážně nejsou pro mně. Mezi ně patří postavy, velký důraz na romantickou linku, humor a hlavně stylistická stránka knihy. Nejlíp na mě asi působil svět jako takový. Je tedy šíleně přeplácaný (vyskytuje se v něm každý myslitelný druh magie, fantasy „technologie“ a fantasy bytostí, snad s výjimkou draků), do té míry, že se pomalu ani nedokážu rozhodnout, jestli má vůbec hlavu a patu, ale aspoň působí zábavně a barvitě. Každopádně mě ale tahle čtenářská zkušenost úspěšně přesvědčila, abych další Maasovou už nečetla.

Přímočaré, ale nikoli hloupé, navíc velmi zábavné a vtipné čtení s nesmírně sympatickým hlavním hrdinou. Ostatní postavy trochu splývají dohromady, ale vzhledem k tomu, že je to kniha o 150 stránkách napsaná v první osobě, čtenářskému zážitku to příliš nepřekáží. Bohužel překlad je dost pod psa – sice ne nejhorší, jaký jsem kdy viděla, ale přesto jsou v něm pasáže, které si člověk musí přečíst několikrát, aby je dokázal rozluštit a jiné dokonce ve srovnání s originálem podstatně změnily význam. Pokračování už tudíž budu číst anglicky, ale číst ho určitě budu, protože první díl mi rozhodně udělal radost.

Předně – dá se to číst a není to ani blbé, ani strojené. To je velké plus. Kniha nicméně následuje víceméně všechna žánrová klišé (OP hlavní hrdina, rychlý postup, zrada, atd.), takže není nijak zvlášť originální. Zejména jí chybí silnější dějový oblouk – hrdinovu finální motivaci jsem moc nepochopil a děj jde v zásadě od levelu k levelu. Což je sice v rámci žánru běžné, ale právě to, jak si s tím autor poradí, odlišuje čisté jednohubky od zapamatovatel­ných knih.

Vlastně vidím jen dva větší problémy – autorova zjevná erudice v popisovaných věcech může být na překážku, pokud hodlá psát pro širší publikum. Málokdo se vyzná ve středověkém oblečení a ne každého baví takto podrobný popis šermířského duelu, když si pod danými pohyby nic konkrétního nepředstaví. Samozřejmě to lze odmítnout – proč psát pro lidi, kteří nikdy nedrželi meč? Jen to ale pak nutně vytváří příchuť fanfikce.

Ale hlavní problém je redakce a korektura, resp. její absence. Je bohužel příliš vidět, že autor není rodilý mluvčí češtiny a že knihu nečetl žádný korektor. Celý text je prolezlý slovakismy a gramatickými chybami (zejména používání špatného tvaru přechodníků, „no“ místo „ale“ a pod., „že nás chlapi destrukce tak baví“, „divina tvoří základ zdejšího jídelníčku“, „střet s lapkami“,…) a nejméně na dvou místech dojde ke „continuity error“ (např. někdo opakuje tutéž větu, nebo zjistíme, že v dialogu pokračuje jiná postava). To je velká, velká škoda. Chápu, že vydávat knihy není žádný med a spíše to peníze stojí, než vydělá, ale…

Každopádně oceňuju odvahu, proto abstrahuji od gramatiky a hodnotím pouze styl a příběh.

Příjemné překvapení, čekal jsem to horší. Zajímavé pojetí světa, takové čisté LitRPG šmrnclé Šlechtou. Jediné, co bych vyčetl, je, že se autor nedokázal úplně vymanit z tenat svých inspiračních zdrojů, takže trochu, malilinko, ale furt dle mého názoru příliš, jsou tam takové ty „ruské“ tropy typu dobráckého mafiána, zlovolné frakce korporace, najatých PK a podobně, které v americké LitRPG (která existuje, ale překvapivě se nepřekládá) absentují.

Ale čitelné to je a na další díl se těším.

Teda něco tak depresivního jsem už dlouho nezhltnul. Poškozený svět, poškození hrdinové, beznaděj a depka… a bladerunnerovské vajby. Prší, je šedo a tma. Ani nominální happy end není dostatečnou katarzí.

Každopádně čtivé je to velmi, přečetl jsem „na jeden čet“, nenechalo mě to spočinout. Oproti Písni války nebo Prokleté věži mnohem lepší, z mého pohledu hlavně proto, že kniha vlastně nemá antagonistu. Ty totiž autorka, nakolik mohu soudit na základě četby „Písní“ a Prokleté věže, moc neumí – nemají zajímavé motivace a jsou příliš nerealističtí. Zde je, když už, antagonistou celý svět, který motivace nepotřebuje, a nerealističnost slouží k budování tísnivé atmosféry, takže je to vlastně jednoznačné plus.

Není to lehké čtení. Jako by objektivního novináře postihla ambice napsat psychologicko-existenciální román stylem reportáže. Pak ho rozstříhal a kousky slepil v náhodném pořadí. A přesto, že protagonista je bývalý kosmonaut, není tahle psychologická studie jeho „života po životě“ scifárnou a myslím, že ani paralelní historií. To by se pak dal nazvat „paralelním“ každý román, kde nevystupují reálné postavy a kde není děj historicky doložitelný. Ano, faktem je, že tohle Apollo nikdy neletělo. I tak jde o zajímavý kousek od schopného autora. Děj je křížovka vyžadující luštění. Budil ve mně protichůdné emoce – naštvanost na protagonistovu „strejcovitost“, ale na druhou stranu i jisté okouzlení. Např. když objevuje složitost svého syna, který se zavřel do ghetta ášrámu (btw na toho jsem byl dlouho naštvaný taky :-) ). V poklidném ději působí kapku nadbytečně akční scéna s ochrankou ášrámu. Jako by se pupkatý strejda Dick na chvíli změnil v Clinta Eastwooda. Ale sympatie nás čtenářstva zase narostou. Kniha bohužel škobrtá kvůli nedoladěnému překladu a spoustě gramatických chyb. Můj výsledný pocit přesto není palec dolů a dal by se charakterizovat citátem z dopisu Maggie: „…pochopit náš současný věk v novém světle, jako kulturu, která si vybírá mezi děsivou budoucností průzkumů a objevů anebo ústupem do bezpečných a známých přístavů bratrovražedných válek, stagnace a úpadku.“

Tuhle knihu jsem měl od jejího vydání na širším seznamu zajímavých věcí, trvalo mi ale, než jsem se rozhoupal. Ponoukla mě až slevová akce a opravvdu nelituji, tohle je kvalita. Autor si od amerického klasika vypůjčil jednu prokletou rodinu, kromě samotného úvodu však návaznost není nijak silná ani důležitá, alespoň pokud si původní povídku vybavuji. MCCammon rozehrává klasickou partii ďábla proti zbytku světa, zlo zhmotněné konkrétní postavou lidského (a překvapivého) služebníka má dost sil na to pořádně zatopit nejbližšímu okolí. Silným tématem je morálka výrobce zbraní, tedy etický aspekt této bohužel nezbytné činnosti (platí dnes snad ještě více než v těch osmdesátých letech, kdy román vznikl). Komplikovanou historii jednoho nešťastného rodu autor podává čtivým stylem a na úrovní, na jeho loni vydanou Smrt před úsvitem se proto určitě musím podívat.

Milé překvapení. Dvoj kniha jejíž první půlku s předmluvou tvoří kompletní vydání Ztraceného světa a druhou pak velmi detailní rozbor románu věnující se všemu co se ho týká. Najdete tu popis rozličných vydání knihy, kontext v němž kniha vznikala, stejně jako různé její interpretace. Ať už jde o filmovou, komiksovou, divadelní, nebo ilustrační tvorbu. Obrazový doprovod je obzvláště hutný a kromě původních dobových kreseb, řekněme…ilustra­tivní kvality tu najdeme i fakt pěkně zpracovanou komiksovou přílohu s barevnými náhledy, fotky filmových plakátů i záběrů z filmů a celé to uzavírá kapitola věnovaná českým ilustrátorům. Zejména Zdeňku Burianovi a jeho pracem na této knize. Autor ale nezapomíná ani na soudobou tvorbu, takže tu najdeme i několik aktuálních ilustrací od českých autorů z nichž vyčnívá zejména uchvacující práce Miloslava Muškáta. Škoda jen, že do toho autor nešel víc prsama a nezabrousil i do starších vod. Třeba Čutova obálka by se sem hodila a skvělé pérovky Milana Fibigera taky nemusel přejít jen letmou zmínkou. Jinak ale rozhodně krásná práce. Pokud máte tenhle Doylův román jen trochu rádi, tak je to must have vydání.

Celkem zajímavá základní zápletka a pár dobrých vtipů nemůže převážit literární (ne)kvalitu úrovně středoškolského studentského časopisu.

Příběh nijak neoslní, na druhou stranu pobaví chování Suka ze kterého pan Tenkrat udělal docela komediální postavu. Zaujme i netradiční chování Johna, který odevzdá svoji nejsilnější zbraň malému klukovi a odjede do pouště. To jsou ty neduhy dílů, které píšou jiní autoři…

Občas jsem se ztrácel v tom, kdo co ví, kdo komu lhal, v čem a proč. A celý příběh je neukončený, vlastně kniha končí někde odhadem v polovině. A je to trochu přeplácané, čímžto pádem i trochu roztahané. Ale s těmito třemi výhradami, velmi dobré a pohodové čtení. Těším se na další díl.

Perfektní vesmírné dobrodružství. Děsivý nepřítel, tajuplné vraky, ztroskotání na planetě, rázní mariňáci, zruční piloti, rozhodni velitelé… ano takhle se to má dělat. UTSS Salamis se sotva vylízala z utržených ran a už jde opět do akce, která se ukáže ještě daleko zapeklitější, než to vypadalo. Jak už konečně se podobným posádkám rádi stává. Druhá kniha postrádá většinu chyb té první, nabízí atraktivní prostředí a na malý prostor se povedlo dostat všechno co od takového military příběhu chci :-). Akorát k těm postavám jsem až tak nepřilnul. Chybí mi tam někdo, komu bych vyloženě držel palce.

Krev pro rusalku nasadila laťku vysoko a člověk se tak neubránil očekávání, s čím autorka přijde příště. Já byl připraven na všelicos, ale young adult coververzi Pratchettovi Noční hlídky zasazenou do Brna ne. Ale pozor, nemám problém ani s young adult, ani s Noční hlídkou a už vůbec ne s Brnem. Narazil jsem u dějové osnovy, která je neskutečně zdlouhavá v porovnání s tím, o čem pojednává. Kdyby to celé byla novela, ještě by zápletka jakž tak fungovala, ale při rozsahu čtyři sta stran, jsem se musel zuby nehty držet, abych už v polovině nepřeskočil rovnou na konec. Ona s tím souvisí i jistá fádnost děje, protože jak se věci mají začne čtenář tušit už někde ve třetině, přičemž Kristýna Sněgoňová je ale ještě v kolečku představování postav, světa a jeho zákonitostí. Nemluvě o skutečnosti, že některé motivy se opakují z předchozí knihy a tak najednou působí vysloveně otravě.
Nečetlo se to úplně špatně, avšak oproti Rusalce jsou Zřídla výraznějším posunem někam, kde mě to vůbec nezajímá.

Poetické, trochu až Weissovské, leč v některých případech už poněkud přežilé.

I když jde pořád o velmi dobrou knihu plnou zvratů a napětí, tak, podobně jako druhý díl, ani závěrečný díl trilogie nedosahuje úrovně dílu prvního. Chybělo napětí, odhalování tajemství neznámého světa a nutkání číst pořád dál a dál. Paradoxně se toho čtenáři nejvíce dostane až v bonusové povídce Sněhomor zařazené na závěr knihy, kdy se někteří ze známých hrdinů vydávají do neprobádaných, údajně neobydlených polárních oblastí…

Kapitola III, „Druh“ (The Comrade), vyšla jako povídka v Analog Science Fiction /Science Fact v červnu 1988.